foto1
foto1
foto1
foto1
foto1
Vítejte na stránkách Musher klubu JCC

3 Novohradské vrcholy pokračování série Běh Česká Kanada 2018

35272192 10211856576841839 5276948260412456960 nŽe na jihu je málo kopců?
Naši závodníci by jistě poslední měsíc mluvili jinak.
Další víkend (první víkend v červnu) započali naši členové závodem na vrcholky Novohradských hor. Závod se pyšnil 3 tratěmi, z nichž závodníci mohli vybrat podle vlastního uvážení.

 
10 km - 500 m výškových
17 km - 700 m výškových
24 km - 850 m výškových

 

Ženy 10 km:

1.místo Petra Fürstová v čase 01:15:14

Muži 10 km:

2.místo Jan Hladký v čase 00:53:16
3.místo Pavel Pischek v čase 00:55:11
4.místo David Šebek v čase 01:01:44

Ženy 17 km:

4.místo Sedláčková Martina v čase 02:12:41

Ženy se psem na 17 km:

1. místo Václavová Linda s Mercxem v čase 02:02:22
NEDOBĚHNUTO (přehřátý pes) Lucie Vaníková 

Gratulujeme!

O pocitech z nedělního závodu se s námi podělí závodnice Petra Fürstová, pro kterou byl dlouhý běh na 10 km s výškovým profilem 500 m novinkou a byl zaběhnut v krásném čase až na první místo. 


Petra Fürstová


O závodu Run Česká Kanada jsme slyšeli už několikrát od ostatních členů klubu, co jezdí na tento typ závodů, nikdy nám to však bohužel nevyšlo. Tentokráte ale máme volné okýnko a závod skoro za 35239697 10211856576641834 1700202133137129472 nbarákem, a tak si s Dejvem říkáme, proč ne a hlásíme se na trasu 10 km bez psa.
Pro oba z nás je to premiéra, delší závod než 6 km v terénu s tak velkým převýšením a hlavně bez tahouna jsme nikdy neabsolvovali. Ale v neděli ve 12 hod. i přes úmorné dusno stojíme na startu a vybíháme... Pvní km za námi, celkem to jde, už na druhém km to ale začíná, hrozný stoupák a já chtě nechtě přecházím do chůze. "To jsem fakt takový máslo, že neuběhnu ani 5 km do kopce?", říkám si a stydím se, že jsem si chvilku vážně myslela, že na to mám. Umím běhat asi jen se psem, tohle je hrozně demotivující a předchází mě jeden člověk za druhým... Až do 4. km se snažím držet alespoň indiánský běh, než spatřím cca 700 m dlouhý brutální stoupák na rozhlednu Kraví Hora a vážně se mi chce brečet. Několikrát se musím zastavit a prodýchat to, ale dopředu mě žene vidina osvěžení nahoře na rozhledně...
Jsem tam, natahuji se pro vodu a... ona nikde, sakra, musím zdolat ještě 1 km dlouhý seběh po kamenech, po strmém srázu a konečně na sebe mohu vychrstnout 3 kelímky příjemné ledové vody. To jsem celou dobu potřebovala... a tady pro mě konečně začíná závod, rozebíhám se a předbíhám dvě soupeřky, které mě předtím nahoru s přehledem předběhly, a dokonce i dva chlapy... Mírný stoupáček do cíle, už sice vidím vše rozmazaně, ale jsem tam, dokázala jsem to.
S pocitem, že jsem byla bezkonkurenčně mezi nejhoršími na chvostu startovního pole, mám ale i tak šílenou radost z mého tempa, splnila jsem si svůj předem vysněný čas. Všichni mi gratulují, nevím proč, až po x desítkách minut se dozvídám, že jsem první. A to už je jen třešnička na dortu a podtrhává to můj skvělý pocit ze splněného času.
Ony tyto závody bez psa mají vážně něco do sebe. =o) A hlavně, kde je skvělá parta, tam je skvělý závod. Takže vždycky největší dík patří mým spolubojovníkům! =o)