foto1
foto1
foto1
foto1
foto1
Vítejte na stránkách Musher klubu JCC

Trophée des Montagnes 2018

Náš poměrně mladý klub se letos poprvé zúčastnil tohoto velkého závodu díky naší Lucce Šimáňové a jejímu zápalu pro canicross. Níže si přečtěte pár řádků z jejího deníku!

Článek vzniká s drobným časovým odstupem, protože jako jiné velké zážitky i tenhle závod jsme musely trochu vstřebat a nechat uležet všechny dojmy. Jako milovnice hor jsme už od příjezdu nevycházely z údivu a nejčastěji používaným slovem se na těch 14 dnů stalo „jé“ doprovázené případným „jů“. Celkový zážitek byl tak velký, že nás po ukončení závodu a návratu do reality přepadla jakási marnost.

 

Že se zúčastníme TDM, jsme se napevno dohodly zhruba ¾ roku před samotným závodem. Plán zněl jasně: my dvě a čtyři závodící psi. Ale znáte to, pokud chcete Boha rozesmát… Měsíc před odjezdem jsme se domluvily, že kromě 12leté papilonky a speciální péči vyžadující ovčandy vezmeme psy všechny. Rozjel se kolotoč očkování, veterinárních vyšetření a potvrzení nejen od veterinářů, ale i našich obvodních lékařů (kvůli potvrzení, že i my jsme schopné závod absolvovat), autoservisů (při cestě 2600 km a spaní v autě byl vůz nejdůležitějším aspektem celé výpravy), balení, shánění věcí, vymýšlení „co a jak“, abychom přežily se šesti psy 14 dní na cestách. Zahájení závodu a start první etapy připadal na sobotní odpoledne, protože se ale závod konal v úplně jiných nadmořských výškách, než jsme zvyklé (žijeme v 400 m n. m. a etapy se běhaly např. i ve 2150 m n. m.), rozhodly jsme se vyrazit dříve. Kvůli vedrům, která přes den panovala, padla karta na středeční večer. Vyřizování a zařizování pracovních záležitostí ale bylo tolik, že jsme se na cestu vypravily ve čtvrtek dopoledne. Cestu jsme volily na doporučení závodníků, kteří už na TDM byli, přes Německo a Švýcarsko až do Francie. Cesta až na pár drobností odsýpala - např. nás ve dvě ráno na mýtné bráně ve Francii zastavili celníci doprovázeni policií. Na otázku „odkud jedete“ byla celníkům odpovědí vřava psího štěkání a vrčení, což způsobilo přistoupení policie, rozsvícení baterky a nahlédnutí do auta. Kakofonii linoucí se z našeho Fordu se nakonec podařilo zklidnit natolik, že jsme vysvětlily směr naší cesty a po vyřknutí kouzelné formulky „trofé de montáň“ jsme pokračovaly ve spanilé jízdě. Ve čtyři ráno jsme dorazily na místo srazu s další účastnicí závodu, Domčou Tomanovou, a na pár hodin jsme si odpočinuly. V osm ráno už jsme nabraly Domču a pokračovaly – teď už ve třech lidech a s osmi psy – dál do Oz en Oisans. V sobotu proběhla veterinární přejímka (kontroly pasů a čipů), kontrola canicrossového vybavení, které bylo označeno oranžovou páskou a jako jediné mohlo být použito při závodech. Převzaly jsme si startovací balíčky, zúčastnily se oficiálního zahájení, a pak už hurá na start první etapy TDM.

  1. etapa (1319 – 1519 m n. m.; st. 238 m, kl. 244 m)

První etapa byla kvůli horku zkrácena na 3,2 km. Startovalo se ve vlnách po 40 závodnících v intervalu 1 minuty. Trasa nás připravila na to, co jsme pak zažívaly po celý závod. Prudká stoupání, prudké seběhy, kameny, kořeny stromů, vyschlé a prašné cesty a hlavně závodníci. Všude. Nebyla nouze o pády, křik a ne úplně fair play. Po skončení závodu se na internetu objevil komentář pořadatele Yvona, ve kterém upozornil na nesportovní chování. Ve výsledkových listinách se pak u některých závodníků objevila hláška „see judges“. 

  1. etapa (1342 – 2048 m n. m.; st. 784 m, kl. 81 m)

Druhá etapa měřila 4,7 km a startovalo se po třech závodnících v intervalu 30 s. Vybíhaly jsme na horu L‘Alpette, v jejímž údolí bylo umístěno středisko, ve kterém jsme kempovaly. Z 1350 m n. m. jsme během 4,7 km vystoupaly do neuvěřitelných 2050 m n. m. O tom, že tahle etapa byla „na morál“, není pochyb. Odměnou závodníkům byly nádherné výhledy na Alpy, koně a krávy pasoucí se na přilehlých loukách a nádherné jezero na hřebeni. Zpátky do střediska jsme se svezly lanovkou.

  1. etapa (2013 – 2127 m n. m.; st. 260 m, kl. 273 m)

V pořadí třetí a zároveň poslední etapa v Oz. Některé etapy už dostaly své přezdívky, této etapě se říká „kotníková“. Lanovka nás vyvezla na L’Alpette, kterou jsme den před tím zdolávaly po svých. Start jsme sice – jako většina závodníků - propásly, protože na lanovku se stála zhruba hodinová fronta, pořadatelé si s tím ale poradili, a tak jsme nemusely čekat až na konec startovního pole, abychom mohly vyběhnout. Startovalo se po třech v intervalu 30 s a trasa měřila 5,6 km. Vedla mokřinami, přes potoky, které sahaly až po kolena, všudypřítomné kameny nenechaly člověka ani na moment odlepit oči od země. Dolů se znovu závodnici i se psy vezli lanovkou.

  1. etapa (1208 – 1638 m n. m.; st. 623 m, kl. 633 m)

Po třetí etapě jsme se rozloučily s Oz en Oisans a přejely do dalšího střediska Villard Reculas, kde na nás čekala jedna z nejdelších tratí celého závodu. 8,5 km se startem po dvou v intervalu 30 s. Vybíhaly jsme z městečka, běžely napříč loukou bez vyšlapaných cestiček (jedna noha výš než druhá, kotníky vybočené dolů ze svahu). Na této trase jsme narazily i na dog free zónu – ostrý seběh mohl pes zdolat kvůli bezpečnosti psovoda na volno. Stoupání do cíle opět prověřilo jak fyzickou, tak hlavně psychickou připravenost týmů.

  1. etapa (702 – 984 m n. m.; st. 294 m, kl. 430 m)

Z Villard Reculas jsme přejely do nížiny. Allemont nás přivítal nesnesitelným vedrem. Trasa, která měla původně měřit 7,5 km, byla zkrácena na 5,1 km. Startovalo se po třech v intervalu 30 s. Trasa byla náročná především kvůli vedru. Úzké lesní cesty nutily sledovat zem a přemýšlet o každém centimetru, kam chtěl závodník došlápnout. Pokud závodník šlápl jen kousek vedle, začalo se ze svahu sypat kamení a pro ty, kdo mají strach z výšek, to nemusel být zrovna příjemný pocit. I v Allemontu byla na trase vyznačená část free dog zone.

  1. etapa (1865 – 2083 m n. m.; st. 292 m, kl. 235 m)

Přejezd do Villar d’Aréne k nádhernému jezeru. Tady jsme zatím asi nejvíc pocítily, že jsme mimo civilizaci. Signál na mobilních zařízeních nebyl vůbec nikde, což bylo trochu stresující vzhledem k tomu, že aktuální informace o nadcházejících etapách a startovní listiny byly vždy sdíleny na facebookových stránkách TDM. Jediná etapa, ke které jsme nedostaly žádné informace, a tak jsme se ráno vydaly k 3 km vzdálenému startu. Starty probíhaly ve stylu „kdo přijde, ten běží“ v intervalu 10 s. Poprvé pršelo, vzduch byl chladný a podmínky pro běhání se psem tak byly mnohem přijatelnější. 5 km dlouhá trať vedla loukami, úzkými cestičkami a závěrečný seběh byl opět náročný kvůli velkému množství kamenů na trati.

  1. etapa (1602 – 1760 m n. m.; st. 216 m, kl. 215 m)

Po šesté etapě jsme přejely do střediska Auris en Oisans, kde nás čekaly poslední čtyři etapy v rychlém sledu za sebou (čtyři etapy během 36 hodin). První byla přichystána etapa noční. Na doporučení již ostřílených závodníků jsme si trať důkladně prošly (v loňských ročnících prý nebyla nouze ani o otevřené zlomeniny) a ve 21:30 hod. jsme se s čelovkami postavily na start. Trasa měřila 3,8 km a startovalo se po třech v intervalu 30 s. Psi byli díky chladnějšímu počasí a dni volna nabití energií a na startu tak nebylo slyšet nejen vlastního slova, ale ani vlastní myšlenky. Začátek vedl do sjezdovky, pokračovalo se stoupáním a následovalo prudké klesání lemované ocelovými lany, dírami od svišťů, které by pohltily nejednoho psa, a brázdami po deštích.

  1. etapa (1452 – 1777 m n. m.; st. 508 m, kl. 477 m)

Po noční etapě nás čekalo brzké vstávání a 5,5 km dlouhá trať. Startovalo se po 20 závodnících v intervalu 30 s. Etapa je proslulá jako „21 zatáček“, což zní poměrně romanticky až do chvíle, než si při tom prudkém stoupání člověk uvědomí, jak je 21 vysoké číslo. Výběh sjezdovky jsme si už natrénovaly v noční etapě, po asfaltce jsme sbíhaly k lesu a lesem k oněm serpentinám. Po zdolání nekonečného stoupání přišel sešup do cíle.

  1. etapa (1602 – 1760 m n. m.; st. 216 m, kl. 215 m)

Po krátkém odpočinku jsme se postavily na start předposlední etapy. Start po 3 v intervalu 30 s. Trasa stejná jako v noční etapě, tentokrát bez čelovek a s výhledy na stoupání a klesání, která závodníci zdolávají. V téhle etapě byla šance pro ty, co si udrželi síly, získat hezké sekundy navíc, protože trasu už jednou zdolali a za denního světla byla velmi svižná.

  1. etapa (1397 – 1670 m n. m.; st. 556 m, kl. 557 m)

Poslední etapa závodu. Druhá nejdelší trasa závodu (8,3 km) dávala už předem najevo, že dokončení závodu rozhodně nebude zadarmo, ačkoli výběhu sjezdovky jsme byly ušetřeny. Startovalo se znovu po 3 závodnících v intervalu 30 s. Asfaltkou dolů, úzkými cestičkami ke stoupání po štěrkové cestě, na kterou pražilo už od rána slunce, dlouhé klesání lesními cestami až k občerstvovací stanici. Od občerstvovací stanice zbývaly do cíle asi 2,3 km. O mnoho a mnoho výš se komíhala oranžová trička s čísly závodníků a bylo jasné, že tohle je to velké finále. Nekonečné stoupání následované stoupáním a zase stoupáním, abyste se dostali ke známým serpentinám (ano, 21 zatáček). Ty se nakonec zřejmě nešly všechny, čímž si nejsem zcela jistá, protože jsem se neodhodlala dívat dál než na záda svého vlastního psa. Závěrečný seběh do cíle byl sladkou třešinkou na dortu a protnutí pomyslné cílové pásky a pocit, že jste to zvládli, je k nezaplacení.

Po poslední etapě proběhlo vyhlášení celkových výsledků, tombola a oficiální ukončení závodu. Na zpáteční cestu jsme se vydaly ještě v neděli večer a po nezbytném spánku (na parkovišti ve Švýcarsku) a návštěvě v Bavorsku jsme se domů vrátily ve středu nad ránem. Unavené, ale šťastné.